Povídací okénko 6/2020 - Děti

Upřimně ani nevím proč tento článek píšu a kde mám začít. Znám spoustu lidí a mám spoustu kamarádek, které si k dětem postupem času začaly budovat vztah. Já to měla trochu jinak, už jako teenager jsem byla rodinný typ, vše jsem měla v hlavě naplánované. Nebyly to konkrétní plány, ale byly. Měla jsem v hlavě plán kdy vystuduji, kdy budu mít děti, kdy se budu vdávat, jaká bude svatba, kde bych ráda chtěla žít. Ale jak to již bývá, člověk nikdy neví, co mu přijde do cesty a kam jeho kroky povedou. V jednom jsem ale měla jasno, již od mých pubertálních let jsem měla ráda děti. S radostí jsem si chovala mého malého bratrance a poté i sestřenici. Časem začaly mít i mé kamarádky děti a jak jsem začala pracovat, začala jsem se víc a víc rozjímat nad nákupy dětského oblečení (nejčastěji v Pepco). Dokonce jsem zjistila, že mi to docela i s dětmi  jde a přináší mi to radost a nechci se chlubit, ale umím pro ně zvolit i vhodné dárečky.

Občas mám pocit, že jdou na mě mateřské pudy, no a ještě aby ne, když mám na to věk... ale občas si život s dítětem prozatím nedokážu představit. Možná je to tím, že nemám partnera, možná je to také tím, že se práci věnuji pouze chvíli, práce mě baví a ráda bych se v ní ještě nějaký čas rozvíjela. A možná je to tím, že jsem teprve teď začala svět poznávat. Než se to vše kolem začalo hroutit, měly jsme spoustu holčičích plánů na další a další tripy. 

Uvidíme co mi svět přinese, asi mám stále jistou představu, ale tu bych si nechala jen pro sebe, protože nelze si životní cesty přesně naplánovat.